Kdy přesně jste podávali žádost o zprostředkování?
Žádost jsme podali v únoru 2021. Bylo to po několikaměsíčním přemýšlení a debatách mezi námi, zda do toho chceme opravdu jít. Oba jsme cítili, že jsme připraveni na nový životní krok, po letech snažení se o biologické dítě a trápení jsme se tak rozhodli podat žádost.

Jaké byly Vaše první kroky a jak probíhala první schůzka a následná návštěva sociálního pracovníka ve Vaší domácnosti?
Naše první schůzka se sociální pracovnicí probíhala ve velmi přátelské atmosféře. Byli jsme překvapeni, jak ochotně nám odpovídala na všechny otázky a vysvětlovala celý proces adopce. Návštěva doma už byla trochu více o nás – sociální pracovnice se ptala na naše zázemí, vztahy s rodinou, přáteli a sousedy. Cítili jsme se trochu nervózně, protože jsme chtěli ukázat, že jsme opravdu připraveni a schopni dát dítěti bezpečný domov.

Jak probíhaly odborné přípravy a psychologické posouzení?
Přípravy byly velmi komplexní a někdy i náročné. Účastnili jsme se několikadenních seminářů, kde jsme se učili o vývoji dětí, o možných problémech s identitou a o rozdílnostech v kulturním pozadí. Psychologické posouzení zahrnovalo rozhovory a testy. Bylo to náročné, ale pomohlo nám to lépe pochopit, co může adopce obnášet a jak můžeme být co nejvíce podpůrní pro naše budoucí dítě.

Jak dlouho trval proces posouzení Vaší žádosti a kdy jste byli zařazeni do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli?

Celý proces posouzení trval asi devět měsíců. Do evidence jsme byli zařazeni na začátku listopadu 2021. Byli jsme trochu nervózní, jestli projdeme, ale nakonec jsme byli plní úlevy a radosti, když jsme se dozvěděli, že jsme byli zařazeni.

Jak zpětně tento proces reflektujete? Co Vám to přineslo a v čem to pro Vás třeba bylo zatěžující?

Tento proces nás hodně posílil. Přinesl nám lepší pochopení, co znamená být rodičem a životním průvodcem dítěte, a pomohl nám poznat sami sebe lépe. Bylo to také náročné – hlavně čekání a nejistota, jestli všechno zvládneme. Ale naučili jsme se být trpěliví a nebát se žádat o pomoc, když je potřeba.

Jaké byly na začátku Vaše představy o přijatém dítěti a jak (zda) se případně změnily po zařazení do evidence?

Původně jsme si představovali mladší dítě, ideálně miminko. Po zařazení do evidence a absolvování seminářů jsme si uvědomili, že jsme schopni přijmout i starší dítě, nebránili jsme se ani dítěti s mírným zdravotním problémem. Naše představa se tedy během procesu změnila, ale o to více jsme si uvědomili, co všechno můžeme nabídnout.

Jak jste využívali období čekání a jaké pro Vás toto období bylo?

Období čekání jsme využívali k přípravě na příchod dítěte. Četli jsme knihy o výchově, probírali jsme různé situace a scénáře, absolvovali jsme zdravotnický kurz první pomoci u dětí. Emocionálně to bylo období plné očekávání a obav, ale pomohlo nám to sblížit se a připravit se psychicky.

Po jakém čase Vás kontaktoval krajský úřad s informací, že jste byli vytipováni jako vhodní rodiče? Jak telefon probíhal a jaká emoce Vás překvapila?

Byli jsme kontaktováni po sedmi měsících. Telefonát proběhl velmi formálně, ale pamatuji si, jak se nám rozbušilo srdce, když jsme slyšeli, že jsme byli vybráni pro chlapce vietnamského původu. Byl to směs radosti a nervozity, jestli jsme opravdu připraveni.

Jak probíhalo vaše první setkání a proces předávání? Jak jste prožívali toto období?

První setkání bylo neuvěřitelně dojemné. Připravovali jsme se na něj psychicky i emocionálně, ale nic nemohlo nahradit ten pocit, když jsme našeho syna viděli poprvé. V té době mu bylo už 13 měsíců a začínal chodit. Nejdříve jsme docházeli do domu přechodné pěstounky na kratší časy, postupně jsme časy prodlužovali a zapojovali se do synova běžného dne. Měli jsme velkou podporu z doprovázející organizace pěstounky, která nám předala cenné rady a tipy, jak podpořit navázání vztahu. Pěstounka s námi sdílela všechny informace a také další věci – hračky, povlečení, vaničku, které syn používal a na které byl zvyklý. Jeho přechod k nám tak byl díky tomu hodně citlivý. Pěstounka dokonce strávila první noc u nás v domácnosti, ale všechno proběhlo bez problému, tak další dny už byla jen poblíž, kdybychom ji potřebovali. Všechno pro nás bylo tak nové, ale zároveň jsme cítili velkou oporu v pěstounce, která měla syna vážně ráda a snažila se, aby jeho přechod do nové rodiny byl co nejsnazší.

Jaké bylo přijetí nové rodičovské role a jak jste se první měsíce sžívali?

První měsíce byly plné objevování. Chvíli trvalo, než jsme se sžili s novou rolí. Snažili jsme se hodně komunikovat mezi sebou a řešit všechny otázky a výzvy otevřeně. Byly to měsíce plné lásky, ale i nejistoty, jestli všechno děláme správně.

Jak dlouho trval celý soudní proces osvojení až do jeho finalizace?

Soudní proces trval 10 měsíců. Měli jsme velké štěstí i v tom, že soudkyně byla velmi spolupracující a nechtěla adopci nijak protahovat. Když jsme dostali konečné rozhodnutí, byla to pro nás velká úleva a krásný moment, na který nikdy nezapomeneme.

Máte nějaké doporučení/radu pro další, kteří přemýšlejí o náhradní rodinné péči, nebo se aktuálně nachází v období „čekání“?

Doporučujeme všem, aby se připravili na trpělivost a byli otevření tomu, že ne vše půjde podle plánu. Je důležité být připravený nechat si poradit a nebát se říct o pomoc. To čekání se může zdát dlouhé, ale stojí za to – ten pocit, když poprvé obejmete své dítě, je nepopsatelný.