INFOLINKA +420 725 756 505
Náhradní rodinou se rozumí místo, kde je dítě vychováváno náhradními rodiči přímo ve své rodině. Cílem náhradní rodinné péče je poskytnout ohroženým dětem podle jejich životní situace (a situace jejich vlastní rodiny) trvalou, dlouhodobou či přechodnou péči. Výběr „druhu“ náhradní rodinné péče by se měl odvíjet od vyhodnocení situace dítěte a rodiny a individuálního plánu ochrany dítěte, což jsou dva nástroje, se kterými pracují sociální pracovníci, jež řeší obtížnou životní situaci ohroženého dítěte a rodiny. Ještě před svěřením dítěte do některé z forem náhradní rodinné péče by měla být poskytována intenzivní podpora a pomoc vlastní rodině ohroženého dítěte.
Vzhledem k tomu, že systém péče o ohrožené děti a rodiny neumí zabezpečit dostatek podpůrných služeb (zejména terénních a ambulantních) ohroženým rodinám a potýká se s úbytkem žadatelů o náhradní rodinnou péči, vyrůstá stále téměř 8 000 dětí v ústavních zařízeních. Ústavní výchova má být časově omezenou alternativou a vždy musí být nařízena soudem. Pominou-li důvody, pro které byla ústavní výchova nařízena, nebo je-li možné zajistit jinou než ústavní výchovu, soud je povinen ústavní výchovu neprodleně zrušit. Od roku 2025 nebude možné do ústavní výchovy umisťovat děti mladší tří let.
Drtivá většina dětí, pro které jsou vyhledáváni náhradní rodiče, mají někde své vlastní rodiny. Děti, jejichž rodiče zemřeli, jsou v systému sociálně-právní ochrany výjimkou. V naprosté většině se setkáváme s životními osudy takzvaně sociálně osiřelých dětí, které mají matku a otce nebo alespoň jednoho z nich, ale ti se o ně z nejrůznějších důvodů nemohou starat. Ve většině případů, kdy je situace v rodině složitá, se o děti zvládne postarat rodina širší, případně jsou děti svěřeny do péče osob dítěti blízkých. Další možností pro (krátkodobé i dlouhodobé) řešení situace ohroženého dítěte je hledání osob z okruhu prověřených zájemců o náhradní rodinnou péči vedených v evidenci krajského úřadu.
Do prověřených rodin „z evidence“ pak mohou přicházet děti:
Všechny tyto děti mají tak jako ostatní děti stejné potřeby a práva. Ke šťastnému dětství potřebují bezpečnou péči, laskavou a trpělivou náruč nové rodiny a bezpodmínečné přijetí. I rodina, která má předchozí rodičovské zkušenosti, musí porozumět specifickým potřebám a projevům svěřených dětí. Tyto děti mají za sebou přesný opak toho, co má dětství být. Namísto bezpečného a láskyplného domova, bezstarostného času a důvěry v dospělého zažívají v tom nejcitlivějším životním období opuštění, ztrátu, strach, nepříjemné změny a často i špatné zacházení. A právě proto by měla nová rodina dobře rozumět potřebám dětí žijících mimo vlastní rodinu, chápat příčiny jejich chování a další projevy těchto dětí a dokázat si říct o podporu a pomoc ve chvílích, kdy si třeba neví rady.
Do osvojení jsou umisťovány děti, jejichž zákonní zástupci (zpravidla rodiče) dali souhlas k osvojení nebo bylo zahájením řízení o osvojení soudem ve zvláštním řízení rozhodnuto, že souhlasu není třeba.
Rodiče nejsou zákonnými zástupci dítěte, pokud byli zbaveni své rodičovské odpovědnosti a zároveň práva dát souhlas s osvojením. Jestliže byla rodičům omezena svéprávnost, mohou ve věcech osvojení včetně udělení souhlasu s osvojením jednat pouze v rozsahu, v jakém jim nebyla svéprávnost omezena. Soud zbaví rodiče rodičovské odpovědnosti, zneužívá-li rodič svou rodičovskou odpovědnost či její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává. Návrh na omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti podává zpravidla úřad obce s rozšířenou působností. Jedná se však o řízení, které může soud zahájit i bez návrhu na základě informací, které získal v rámci své činnosti. Soud je povinen posuzovat důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti vždy, jestliže se rodič dopustí úmyslného trestného činu vůči dítěti či dítě ke spáchání trestného činu použije.
Pokud dítě nemá zákonného zástupce alespoň v jednom z rodičů nebo rozhodne-li soud, že souhlasu rodičů k osvojení není třeba, ustanoví soud opatrovníka, který bude dítě v řízení o osvojení zastupovat. Opatrovník je dítěti ustanoven vždy, je-li dítě mladší dvanácti let. Opatrovníkem je zpravidla ustanoven orgán sociálně-právní ochrany dětí.
Souhlas k osvojení může být dán ve vztahu k určité osobě osvojitele, tzv. adresný souhlas nebo bez určení konkrétní osoby. V případě adresného souhlasu orgán sociálně-právní ochrany dětí osvojení nezprostředkovává. Souhlas dává rodič osobním prohlášením vůči soudu, předtím ho soud poučí o důsledcích osvojení a jeho podstatě. Souhlas může být dán matkou dítěte nejdříve šest týdnů po narození dítěte. Otec dítěte může dát souhlas k osvojení bezprostředně po narození dítěte.
Souhlas k osvojení lze odvolat do tří měsíců od jeho udělení. Jestliže rodiče nedávají souhlas současně, běží každému z nich lhůta k odvolání samostatně. Po uplynutí této lhůty lze souhlas odvolat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 817 odst. 2 občanského zákoníku. Souhlas rodičů k osvojení pozbývá účinnosti, nedojde-li k osvojení do šesti let ode dne, kdy byl souhlas dán. Souhlas s osvojením dítěte musí dát rodič i v případě, že je sám nezletilý.
Souhlasu rodiče není potřeba, jestliže rodič zjevně nemá o dítě zájem. O zjištění, že rodič nemá o dítě zájem, rozhoduje ve zvláštním řízení soud. Toto řízení se zahajuje na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníka dítěte, popřípadě na návrh druhého rodiče dítěte. Soud rozhoduje podle situace ke dni podání návrhu.
Je-li osvojované dítě starší 12 let, vždy musí dát osobní souhlas s osvojením, pokud je schopné posoudit důsledky a požadování souhlasu není v rozporu s jeho zájmy. Děti mladší 12 let zastupuje opatrovník jmenovaný soudem, obvykle orgán sociálně-právní ochrany dětí, který nejdříve zjistí všechny důležité okolnosti. I přesto se soud snaží vyslechnout dítě a zjistit jeho vyjádření k osvojení s ohledem na jeho duševní vyspělost. Osvojované dítě může svůj souhlas s osvojením odvolat až do rozhodnutí o osvojení.
Do pěstounské péče jsou umisťovány děti, které nejsou tzv. právně volné k osvojení, jejich biologičtí rodiče o ně mají zájem (ten je u každého rodiče jiný a může se projevovat různými způsoby), ale nemohou nebo se neumějí o děti postarat. Rodičovská práva a povinnosti zůstávají biologickým rodičům.
Pěstounská péče je institut natolik rozmanitý, jak pestré jsou samotné životní příběhy dětí. Pěstoun o dítě osobně pečuje a je zodpovědný za jeho výchovu. Z právního hlediska ale mezi pěstounem a dítětem nevzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dítětem, tak jak je tomu v případě osvojení. Pěstoun má právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech a nemá k dítěti vyživovací povinnost. K výkonu mimořádných záležitostí (např. vyřízení cestovního dokladu) musí požádat o souhlas zákonného zástupce dítěte (zpravidla biologického rodiče dítěte), případně soud.
O pěstounské péči soud rozhoduje na dobu, po kterou trvá překážka bránící biologickým rodičům dítěte v osobní péči o ně. Jedná se o institut, který by měl dítěti pomoci překlenout složité období v životě, kdy jeho vlastní rodina nemůže plnit svou základní úlohu. Někdy žije dítě v pěstounské rodině až do své dospělosti, jindy se může vrátit po určité době do své původní rodiny.
Děti svěřené do pěstounské péče zpravidla své biologické rodiče znají. Někde jsou kontakty s rodiči časté, v jiných případech mizivé. K pěstounství je vždy třeba přistupovat tak, že děti v pěstounské péči mají svoji původní rodinu a tu je třeba respektovat. Právní úprava pak přímo nařizuje pěstounovi povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými. Pěstouni mají také povinnost umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, ledaže soud stanoví jinak. Pěstounská péče je státem podporovanou formou náhradní rodinné péče a pěstounům i dítěti náleží hmotné zabezpečení.
© Všechny fotografie byly použity z webové stránky Pexels.com a z archivu Střediska náhradní rodinné péče, spolek.